O knize: 2001 / Vložíme filtr, zavřeme oči, naladíme, nechceme vědět , nasadíme si klapky na oči, vidíme jen to, co vidět chceme – to všechno jsou formy „popírání“. Alkoholici, kteří si odmítají přiznat svou závislost, lidé, kteří odmítají podezření z partnerské nevěry, manželka, která si nevšimne, že její manžel týrá jejich dceru, ti všichni jsou ve stavu „popírání“. Vlády odmítají odpovědnost za zvěrstva a plánují je tak, aby dosáhly „maximální popření“. Komise pravdy se snaží překonat zapomnění a popírání hrůz minulosti. Pozorovatelské země svou odpovědnost za zásah odmítají. Mají tyto jevy něco společného? Když něco popíráme, jsme si vědomi toho, co děláme, nebo je to nevědomý obranný mechanismus, který nás chrání před nechtěnými pravdami? Mohou existovat kultury popírání? Jak se organizace jako Amnesty International a Oxfam snaží překonat zjevnou lhostejnost společnosti k utrpení a krutosti ve vzdálených zemích? Je popírání vždy tak špatná věc, nebo potřebujeme pozitivní iluze, abychom si zachovali zdravý rozum, je prvním komplexním průzkumem osobních a politických způsobů, jak se vyhnout nepříjemné realitě nebo se jí vyhnout? Čerpá z široké škály materiálů od klinických studií deprese až po mediální zobrazení utrpení, vysvětlení „pasivního přihlížejícího“ a „únavy ze soucitu“. Kniha ukazuje, jak organizovaná zvěrstva - holocaust a další činy genocidy, mučení a politické vraždy - jsou popírány pachateli a přihlížejícími, těmi, kteří stojí opodál a nic nedělají. Publikační rozvržení uložené ve formátu PDF A5.